ALPY 2005
Termín: 3.7.2005 - 8.7.2005
Místo: Alpy, Dolomity
ALPY – DOLOMITY 3. – 8.7.2005
Místo: Alpy, Dolomity
ALPY – DOLOMITY 3. – 8.7.2005
Po dlouhodobých přípravách nastal den, kdy hrstka nadšenců časně zrána zamířila směr Rakousko.
Celá příprava začala už večer předtím, kdy přijel Slezan s Adélkou do Brna a u Honzy a Báry proběhla lehká předcestovní příprava. Brzy ráno dorazil do Brna další člen výpravy, Jarda Sunny s Janou. Na místo srazu dorazil také Kasi, který nám přivezl ukázat svoji novou krásku a doprovodil nás na hraniční přechod do Znojma, kde jsme se setkali se zbytkem naší výpravy, Rosťou Bluefirem a Honzou Hnildou. Po pěti společných minutách nám bylo jasné, co nás čeká. Ti dva jsou opravdu dvojka k pohledání.
1.den
Cesta Rakouskem probíhala v pohodě a s kávičkou a malým občerstvením u Mc Donaldů to bylo ještě lepší. Předzvěstí toho, co nás čeká v příštích dnech byl asi 50 ti kilometrový úsek silnice mezi Arbesbachem a Greinem, kdy jedna zatáčka střídá druhou a ani chvíli nejedete rovně. Dojem nám kazily jen plně naložené kufry a brašny na naších kráskách a trochu nám bránily si to pořádně užít. Tato silnice nás přivedla až k Dunaji, kde jsme si trochu odpočinuli a někteří z nás absolvovali první hodiny teoretické přípravy pro autoškolu a jízdu na motorce..
Pak už se jen střídali průjezdy krásnými údolími, městečky a to vše po kvalitních cestách. Dalším zážitkem byl příjezd do města Gmunden s nádherným jezerem Traun see. Nádherně čistá a poměrně teplá voda přinesla některým z nás příjemné osvěžení. V dálce už byly vidět bílé vrcholky Alp. Další cesta ubíhala celkem v pohodě a nebýt honičky s místním policajtem, který se za námi pustil proto, že Slezan jezdí s ohnutou značkou i do zahraničí. Po krátké konverzaci se rozloučil a zmizel. Tady se k nám přidali ještě dva kluci z Pardubic na Suzukách, kteří s námi zůstali po dva následující dny.
Měnící se charakter krajiny nám dával jasně najevo, že se blížíme k cíli. Navečer jsme vjeli do obrovského horského údolí, jemuž vévodí horské lyžařské středisko Zell am See.
Lukáš nás neomylně zavedl na protější břeh jezera, kde jsme bez větších potíží našli ubytování. Uronil slzu, protože zavzpomínal na chvíle, kdy zde prožíval šťastné chvíle líbánek. Zaparkovali jsme motorky a šli se ubytovat. Ubytování bylo bez problémů, na úrovni, ale co nás překvapilo, byly evropské normy pro stavbu sociálních zařízení v hotelích a příslovečná rakouská skromnost.
Po příchodu na pokoj jsem navštívil naši koupelnu. Usadil jsem se na toaletu. Během odpočinku jsem zjistil, že si nutně potřebuji přeprat ponožky. A tak, jak jsem seděl jsem se nahnul, z police si podal prášek, napustil vodu do umyvadla a začal prát. Přitom jsem pořád pohodlně seděl. A mít s sebou ještě malé dítě, tak jsem ho druhou rukou mohl pohodlně osprchovat ve sprchovým koutě. Spořivost Rakušáků je fakt úžasná. Kekulová se v pokoji divila, co všechno za zvuky z koupelny slyšela. A nejlepší z tohoto zážitku bylo, že když si člověk stoupl před umývadlo a chtěl se sklonit, aby si mohl opláchnout obličej vodou, tak musel od koupelny otevřít dveře, protože by si jinak rozbil hlavu o zeď. Koupelna byla totiž tak úzká, že dveře vám totiž nedovolili provézt úklon.
Večer proběhla malá procházka k jezeru a poté následovala skvělá večeře v blízké restauraci.
Spát jsme šli s očekáváním věcí příštích a jasným cílem – Gross Glockner.
2.den
V osm hodin ráno jsme posnídali a rychle se připravili na odjezd na Glockner. Počasí bylo úžasné. Teplo, modrá obloha a sluníčko. Cestou jsme zastavili na krátké focení u prvního jezírka a vodopádu, projeli jsme mýtem a vzhůru do hor. Před námi se začali objevovat horské štíty, ještě plné sněhu, silnice se skvělým povrchem, samá zatáčka. A tak jsme za to vzali a jak se kdo cítil a na co měl, začal závod se všemi ostatními o to, kdo tam bude dřív. Cestou na první vyhlídku, Franz Josef Hohe a Eddelweise Spitze jsme ještě jednou zastavili a začali si překotně vyprávět zážitky z prvních zatáček. Najednou jsme s údolí uslyšeli zvuk vytočeného motoru a tak jsme si stoupli do řady a čekali co příjde. Najednou se několik set metrů pod námi ze zatáčky vyřítil supersport, na něm místní matador v teplákách a teniskách. Předvedl nám v několika zatáčkách, jak se tady má jezdit a hned potom, co se vyřítil z poslední zatáčky a přední kolo mu dopadlo na zem, levou rukou nám zamával, prolítl okolo nás a zmizel z další zatáčce. Zavřeli jsme huby, nasedli na motorky a ujeli těch posledních pár metrů na vyhlídku. Tam nás čekalo další překvapení. Desítky, možná stovky motorek stály skoro všude. Úžasné ! No a pak přišly na řadu panoramata, focení, pokec s ostatními motorkáři, které jsme potkávali na každém kroku. Lukáš si pro jistotu zopakoval lekce z autoškoly, hlavně jízdu do pravých zatáček. Akorát na jedno jsme zapomněli a to se mu pak krutě vymstilo - zastavení a sesedání z motorky.
Po krátkém odpočinku, kochání se, focení a krátké vyjížďky na blízkou vyhlídku Eddelweise Spitze jsme se vydali na samotný Glockner. Cesta nádherným údolím, před námi tunel, vpravo sněhové pole. Zastavujeme v příkrém kopci na parkovišti vedle silnice. Všichni si nějak pořeší problém s velkým sklonem silnice, jedni přenesou váhu proti kopci, druzí zastaví napříč, do kopce. Jen Lukáš parkuje po vrstevnici a na zem pokládá tu nohu, která je z kopce. V tu chvíli zjišťuje, že mu pravá noha nenarostla do potřebné délky, motorka je oba strhává s sebou a už se všichni válí na zemi. Lukáš i Adélka dělají efektní kotouly od motorky. Lukin okamžitě stojí na nohou a běží k motorce. „Seru na Adélku, hlavně co motorka !“ Všichni se snažíme pomoct a stavíme motorku i Adélku zpět na nohy. Kousek od nás se ozývá bouřlivý potlesk našich německých kolegů. Takový divadlo ještě neviděli. Zjišťujeme škody. Malá oděrka na nádrží, jinak nic. Akorát zlomená páčky brzdy. Posádce se nestalo nic. Lukáš strhává přilbu, zvedá sedlo a vytahuje sáček, ve kterém má náhradní obě páčky, šroubovák a za tři minuty je páčka vyměněna a můžeme vyrazit. Opět se ozývá potlesk. Někteří z nás si během nucené servisní zastávky ještě v červenci užili trochy sněhu, povozili se na sněhu po zadku, udělali pár koulí, pokochali se okolím a vyrazili jsme na další cestu. Co nás nejvíc těšilo, byly naše motorky. Když jsme viděli kolem sebe funící jiné stroje, kterým se nedostávalo vzduchu, mi jsme nasedli, za první zatáčkou je předjeli a mastili to vzhůru do kopce.
Po zhruba půlhodinové jízdě nekonečnými serpentinami jsme dorazily na poslední a největší vyhlídku pod Glocknerem, cíl naší cesty, vyhlídku Franze Josefa. Opět jsme obdivovali nádherné kopce v okolí, posvačili, trochu se opalovali a chválily Rakušáky za to, co všechno a jak dokáží udělat nejen pro motorkáře, ale pro turisty vůbec. Parkoviště zdarma, pro motorky zvlášť, uzamykatelné schránky na helmy a oblečení. Po svačině z vlastních zásob a po vstřebání všech emocí a zážitků jsme začali jsme přemýšlet co dál.
Počasí bylo opravdu nádherné. Ve výšce téměř 3000 m bylo 24°C.
Tuto skutečnost jsme ocenili o to víc, když jsme druhý den ráno uviděli v televizi, že v místech, kde se dnes opalujeme, leží 15 cm sněhu.
Po krátké debatě se rozhodujeme, že se pojedeme podívat na Krimmelské vodopády. Vracíme se stejnou cestou zpátky a znovu si užíváme nádherného asfaltu a množství zatáček. Občas čelo závodu zastaví, někteří si zapálí cigaretku a když dokouří, přijíždí zbytek startovního pole a společně vyrážíme na další část cesty.
Zhruba po hodině jízdy dorážíme do Krimmelu. Motorky necháváme bez obav na neplaceném parkovišti, helmy a oblečení zamykáme do skříněk u parkoviště a vydáváme se asi ke kilometr vzdáleným vodopádům. Nejsou to sice Niagary, ale vodopády tvoří tři kaskády o celkové délce cca 450 metrů. Množství vody padající z výšky na poslední kaskádě je přesto ohromující a doslova bere dech. Někteří z nás, si pro nedostatek pohybu, vyběhli ještě o několik metrů výše na další vyhlídku a ostatní se usadí v restauraci, popíjí kávičku, pokuřují a mlsají skvělý štrúdl. Čemu jsme nevěnovali pozornost, bylo nervózní pobíhání obsluhy restaurace a neustálé sledování oblohy. Zhruba po hodince jsme se vydali na cestu zpátky. Cestou jsme se zastavili v městečku Mitersill v pizzerii na pozdní oběd. Ještě jsme ani nestačili dojíst, obloha se zatáhla, zvedl se prudký vítr a začalo pršet. Rychle platíme, někteří z nás se soukají do nepromoků. Jsou i tací, kteří se dokáží oblíct do nepromoku, který mají minimálně o dvě čísla menší a na oblečení potřebují asistenci minimálně tří osob. Jiní zase oblékají stylové žluté pláštěnky, které mají na zádech krásně vyvedený obrázek mráčku a sluníčka. Některé z nás to dostává do kolen a smíchem se doslova kácíme. Chaoticky a neorganizovaně odjíždíme směr Zell am See. Vítr je velmi silný. Lije jako z konve. Několikrát se mi za těch zbývajících 25 kilometrů stalo, že mi vítr podtrhl motorku a ta se posunula o půl metru stranou. Pěkně mě to vystrašilo. Postupně se sjíždíme, projíždíme městem. Jedu jako poslední a v tom vidím, že se ze střechy jednoho domu odtrhává střešní taška a z výšky čtvrtého patra padá mezi nás. Dopadá asi dva metry od Slezana. Pěkně mě zatrnulo, ale ten si toho ani nevšiml a jede dál. Dnešní den končíme opět v blízké restauraci u pivečka. Nic definitivního neplánujeme, uvidíme ráno podle počasí.
3.den
Stáváme. Venku prší, je zima. Hory, které jsme včera obdivovali z oken jsou zahaleny v mracích. U snídaně se rozhodujeme, že balíme a vyrážíme směr Itálie. Loučíme se s kamarády z Pardubic a s Lukášem. Pardubičáci odjíždí do Německa a Lukáš domů. Prý už na ty pravý zatáčky nemá žaludek. Proto míří na nejbližší dálnici, kde si konečně užívá jízdy. Cesta je hrozná, prší a je dost zima. Při průjezdu přes sedlo směrem na Matrei, kolem nás padá sníh. Jsme ve výšce kolem 2500 metrů. Pokračujeme na Lienz a dál k hranicím. V Sillian zastavujeme na malé pumpě s barem. Zahříváme se výbornou kávou a pečivem a balíme se do dalších vrstev oblečení a igelitu. V pohodě a hlavně pomalu, protože jedeme po nové silnici, která je plná oleje, dojíždíme do Brunica. Dáme si několik koleček městem, protože je to samá uzávěrka a jednosměrka a na radu jedné místní krasavice nacházíme odbočku na Riscone. Tady velmi rychle nacházíme ubytování. Vybíráme podle toho, co se nám líbí. A jsme mile překvapeni. Podzemní garáže, sušárna, hezké pokoje, teplá sprcha. Když se dáme do pořádku, vyrážíme na jídlo. Kousek od penzionu nacházíme příjemnou pizzerku. Protože je brzo a kuchař chodí až na šestou, dáváme si nějaké sladkosti, kávu a neurčené množství panáků. Než dostaneme jídlo, máme dost nakoupíno. Hnilda laškuje s obsluhou a učí vrchního česky. Následky dnešního dne se brzo projevují. V osm hodin jsem mrtvej.
Přestává pršet.
4.den
Ráno se probouzíme do nádherného dne. Modrá obloha, sluce, teplo. Po snídani vyrážíme směr Cortina d´Ampezzo. Cestou myjeme motorky. Zhruba za půlhodinku vjíždíme do krásných hor. Od pohledu je to něco jiného než Alpy. Užíváme si jízdy a asi po hodině jízdy vjíždíme do Cortiny. Nádherné místo. Korzujeme městem, okukujeme výlohy a pak usedáme na zahrádku na kávičku. Život mladých Italů, kterým se všichni podobáme, je úžasný. Asi po hodině nasedáme a vydáváme se na cestu. Tady je chvíle, kdy jsme si to všechno pokazili. Zvolili jsme totiž špatnou trasu, která nás zavedla daleko od ubytování. Následkem toho jedeme dalších sedm hodin jako blázni. Nezastavujeme, městečka a horské střediska projíždíme bez zastavení. Nemáme čas ani zastavit na jídlo. Registruji, že jedeme po trase Gira. Lituji v duchu závodníky na kolech. Šlapat takové stoupáky musí být hrůza. Zatáčky se vinou v takovém stoupání, že je musíme jezdit na jedničku. Cestou z kopce se honíme s Jardou a mě po pár kilometrech odcházejí brzdy. Jsou přehřáté ! Dost šok, když jsem šáhl po brzdě a ona se propadla až na řídítka. Pořád jedeme a snažíme se co nejrychleji přiblížit domovu. Stoupáme na další hřebeny. Na minutku zastavujeme u horské přehrady, pár fotek, kontrola trasy a rychle dál. Začíná se zatahovat. Asi deset kiláků před domovem se spouští déšť. Dojíždíme skoro za tmy. Vykoupat, uchlácholit nasrané polovičky, pofoukat bolavé zadky a jdeme na hodně pozdní oběd. Skvělý oběd. Ale už nám ty těstoviny lezou krkem. Žádná ryba nebo stejk.
5. den
Po snídani balíme a vyrážíme zpět, směr Rakousko. Chceme dojet do Grazu. Je zataženo, ale hlavně, že neprší. Cesta celkem o ničem. Odpoledne dojíždíme přes Lienz, Villach, Klagenfurt do Grazu. Po chvilce bloudění nacházíme prodejnu Louise. Jdeme nakupovat. Já s Bárou po zkušenostech z minulých dní, kupujeme gumové rukavice. Vypadáme v nich jako inseminátoři, ale brzy oceníme jejich odolnost vůči vodě. Hnilda nás opět baví. Nikdy jsme netušili, jak zábavný může být nákup v prodejně pro motorkáře. Mimochodem, za šest euro mají v akci ty nádherně žluté nepromoky, ve kterých jezdí Rosťa. Jedeme hledat ubytování. Na druhý pokus nacházíme klasický rodinný penzion. Muškáty v oknech a na balkonech, dole klasická restaurace. Po domluvě ubytování nás jeden z návštěvníků zavádí za dům, otevírá stodolu, kde parkujeme motorky. Jdeme se ubytovat a za chvíli se scházíme v restauraci. Než všichni přijdou, pozoruji okolní stoly, co si dávají k jídlu. Z kuchyně se line úžasná vůně a za chvíli vychází vrchní s obrovskou mísou plnou různých stejků. „Co to je ?“ „To je Grill platte.“ „Cena ?“ „20 Euro.“ „Tak třikrát ! A pivo !“ Přežrali jsme se k prasknutí. Konečně maso ! Skvělá večeře, kávička v hrnku, zákusek. Prostě skvělý. Celou noc jsem se pak převaloval v posteli, jak mě bolelo břicho.
6.den
Ráno prší ! Neprší, leje !! Z trasy přes Maria Zell ustupujeme a míříme na dálnici směr Vídeň a Brno. Jedna zastávka, tankování, káva, čaj. Při odjezdu zjišťuji, že Rosťa na své racingové gumě jede už po plátně. Ale vůbec mu to nevadí. 140, 150 v dešti po dálnici. Až do Vídně nám prší. Ve Vídni navštěvujeme prodejnu Hain Gericke a Louise. Tady se rozcházíme. Hnilda s Rosťou míří na Znojmo a já do Brna. Jarda se nám ztratil, ale na hranicích ho dojíždím. Možná i proto, že při průjezdu celnice ani nezastavuji. Doklady mám v kufru a nechce se mi slízat. Zvednu hledí, přibrzdím, hlasitě pozdravím a odjíždím. Žádnou střelbu jsem neslyšel a tak mizím. Zastavujeme na Mušově na vepřo, knedlo, zelo a valíme domů. Asi o pěti hodinách dorážíme do Brna. Loučím se s Jardou, motorku do garáže, sundat tašky a kufr a domů do vany a do tepla.
Závěr
Super zážitek, super lidi. Přesně to, co jsem si plánoval. Jen škoda té zajížďky v Itálii. Rád bych se víc kochal. Celkem jsem najel 2000 kilometrů. Celkové náklady na dvě osoby 20 000 Kč. Bez omezování se a s nákupem dárků, rukavic, letních kalhot pro Báru na motorku atd.
Myslím, že všichni byli spokojeni . Více takových zážitků.
